D O K Á Ž E Š T O T A K Y ! ! !

28. května 2011

„Každý život má svůj

Mys dobré naděje“

Hlídka SEMILY

Letošní celostátní akce pod hlavičkou Aliance žen s rakovinou prsu "Dokážeš to taky!" – v pořadí již 10. ročník (v roce 2002 to začalo výstupem na Sonnblick v Rakousku) - byla organizována jako pochod vzájemné podpory. Sešli jsme se v přátelském duchu na společné cestě pochopení a odhodlání, spojili jsme ruce a předávali si pomyslný štafetový kolík napříč Českou republikou.

ALEN se vydal na pochod v sobotu 28. května 2011. Velké přípravy se konaly už v Praze a do míst startu jsme přijeli v pátek večer, kdy se konala poslední bojová porada. Dvě hlídky a jejich přátelé si rozdělily vzdálenost mezi městy Semily a Vrchlabí a vyrazily v sobotu brzy ráno z těchto dvou míst, aby se společně sešly v cíli – v malebném podhorském městě Jilemnice.

V Semilech nás v pátek k večeru přivítala naše členka Jiřinka Zákoucká a bez odpočinku nás hned zavedla na koncert. Konala se totiž noc kostelů. Ve sboru Dr. Karla Farského vystupoval Pěvecký sbor Jizerka se sbormistryní Nadikou Ladkany a klavíristou – varhaníkem Jiřím Horčičkou. A my se mohli zaposlouchat do českých a světových duchovních písní a spirituálů a slyšet milá slova místní farářky. Plni krásných zážitků, ale hladoví, jsme se ubytovali v Erice a šli na rychlou večeři. V děkanském kostele sv. Petra a Pavla jsme chtěli ještě stihnout (a stihli - i přes prudký déšť) varhanní recitál mladé studentky konzervatoře (který byl moc krásný) a výstavu nádherných ornátů v sakristii kostela. Při pozdním posezení jsme se setkali skoro s celou rodinou Jiřky.

V sobotu jsme brzy ráno vstávali a hned po snídani se vydali na cestu. Nezbytné foto na startu, přidělené svačiny a Alenky z Prahy a Semil s přáteli vyrazily v růžových tričkách na pochod vzájemné podpory. Hned na začátku se musíme přiznat, že kousek naší trasy nás přátelé Nadinka a Lenka svezly auty, abychom – v zájmu zdraví samozřejmě – nemuseli mašírovat po silnici. Takže kolem nemocnice v Semilech a kolem řeky Jizery jsme jeli a pak jsme se napojili na turistickou cestu přes Peřimov a Mříčnou do Jilemnice. Brzy bylo velké teplo, před námi velké stoupání, ale nic nás neodradilo. Cestou jsme viděli na pastvinách jaky, koně i lamu, udělali jsme si zastávku na svačinu a zase vesele pokračovali. Když jsme došli ke křížku u mříčenské silnice, bylo vyhráno, za ním jsme odbočili na malý vršek, kde bývalo jilemnické popraviště (poslední poprava se tady konala v roce 1722), a tam už na nás čekala paní místostarostka města Jilemnice ing. Jana Čechová, která nám šla naproti se sestrou tchyní sokolkou paní Čechovou. Během posledního úseku cesty, který obě absolvovaly s námi, nám nadšeně představovaly svoje město. Blízkou kapličku sv. Isidora jsme neviděli z cesty ani z vyhlídky (v dnešní době jsou již kolem ní vzrostlé stromy), zato okolní kopce a Krkonoše v dálce nás uchvátily. Brzy jsme krásnou cestou došli do Jilemnice na náměstí a očekávali příchod druhé hlídky z Vrchlabí. Ta dorazila "o 3 km později", protože turistická průvodkyně Marta jim neprozradila, že cesta je delší než plánovala (viz článek Blanky). Pak už jsme pořídili jen cílovou fotku.

Paní místostarostka pro nás připravila v Jilemnici milý a zajímavý program. Přivítala nás na klasicistní radnici, která je dominantou města, nabídla nám kávu a občerstvení a provedla nás místnostmi radnice (s patřičným výkladem) až na radniční věž s opakovacími hodinami, které mají velký stroj. Jejich zajímavostí je nejen to, že mají vlastního hodináře, který denně jejich chod kontroluje, ale mají také zvláštní bití – každou čtvrthodinu odbíjí malý zvon a k tomu oznámí střední zvon počet hodin, takže v každou chvíli víte, kolikátá se blíží hodina. V poledne bijí ještě na velký zvon. Z věže jsme viděli Jilemnici i okolí do všech světových stran. Na radnici jsme dostali milé dárky – knihu o Jilemnici, stuhu s Krakonošem, která byla utkána na historickém stuhařském stavu z roku 1903 a který jsme později viděli v tržnici řemesel, spoustu propagačních materiálů o Jilemnici a okolí a Zpravodaj města Jilemnice. Povídání by bylo dlouhé, s paní místostarostkou jsme mluvili o práci a cílech ALENu, o celostátním dosahu akce Dokážeš to taky! a o spolkové činnosti v Jilemnici, také samozřejmě o Sokole. Je pěkné, že jsme se mohli takto sejít a navázat nové přátelství. Věříme, že pomyslný štafetový kolík mezi ženami s rakovinou jsme předali i tady v podhůří Krkonoš. Rozhodně se chceme do Jilemnice někdy vrátit a seznámit se se vším, co toto město nabízí. Ubytování nám může poskytnout i místní krásná sokolovna.

Milé paní ing. Čechové děkujeme za vstřícnost při jednání, za podporu naší akce, za čas, který věnovala přípravě setkání a za sobotní den plný zážitků a setkávání.

Z cíle našeho pochodu jsme rozeslali pomyslný štafetový kolík pomocí SMS zprávy do Aliance žen s rakovinou prsu a do všech spřátelených organizací, které se dnešního pochodu Dokážeš to taky! zúčastnily. Přivítaly jsme milou odezvu a zprávy o výsledcích akce u našich přátel.

Z radnice jsme zamířili na Šaldův statek (nekuřácká restaurace), kde na nás trpělivě čekali s obědem a výborným pivem. Po načerpání sil jsme měli ještě další procházku po Jilemnici. Pobavila nás Zvědavá ulička, soubor lidové architektury, kde veselým způsobem vykukují okna jednotlivých roubených domů a "vidí" tak až na náměstí. V zámeckém parku jsme v bývalém pivovaru navštívili tržnici řemesel, kde nás zaujala výroba stuh s Krakonošem a jilemnickou věží, dále dílnička "Vlastnoručně" – kde jsme viděli výrobu bižuterie, originální šperky, drátované drobnosti, ozdoby a figurky ze slámy atd. Nahlédli jsme do starodávné světničky Jilemského spolku paní a dívek, které se zabývají oživením časů a oblečení našich babiček a prababiček. V Jilemnickém zámku ze 16. stol. je Krkonošské muzeum. Tam jsme se dlouho zdrželi na výstavě "Sladký život s čokoládou" o historii čokolády a její výrobě, včetně možnosti nejkvalitnější čokoládu zakoupit. Zamýšlenou návštěvu expozice lyžování a posezení v cukrárně už jsme nestihli, ale víme o tom jen chválu od Vrchlabské sekce Alenek (viz článek Blanky). Museli jsme pospíchat na autobus, poslední možnost dopravy zpět do Semil. Tam jsme dorazili rovnou do cukrárny Jitřenka. Kamarádky Zdena a Jiřka nám připravily na večer pohoštění a v našem pensionu Erika jsme uspořádali "mejdan na sedmičce", kde jsme samozřejmě hodnotili dnešní výkony, zážitky a setkání s milými lidmi.

Ani poslední den našeho víkendu a dokazování sil – v neděli - jsme nezaháleli a vydali se na vycházku. Pěší okruh přírodou s vyhlídkou na Semily, s oborou jelenů a daňků a zpátky přes Chmelnou jsme zvládli do oběda, na který jsme se zaslouženě těšili. Na dobrou kávu jsme byli pozváni ke Zdeně do její dílničky patchworku, kterou si nově vybudovala a s dcerou této práci věnují všechen svůj volný čas. Obdivujeme ji a děkujeme za milé dárky, které nám věnovala.

Všechno má bohužel svůj konec, tak i příjemně prožitý víkend v Semilech u dobrých přátel musel skončit. Loučení nebylo příliš slzavé, protože se určitě všichni zase brzy uvidíme. Potěšil nás manžel Jiřky, který nám přijel na kole ještě zamávat na nádraží. Do Prahy jsme už jen odpočívali (kromě Zlaty, která kus cesty hledala svou oblíbenou vestu – prozradím, že našla, ale zapojila do toho celý vagón i několik průvodčí vlaku až v Liberci).

Za účast a posilu našeho týmu děkuji Bedřišce, Nadě, Zlatě, Milanovi a Vikince, za přijetí v Semilech Jiřce a Zdeňce, za pomoc Nadince, Lence, Adélce a p. Zákouckému.

Daniela

Hlídka VRCHLABÍ

Naše skupina, které byla svěřena trasa pochodu z Vrchlabí do Jilemnice (11 km), byla původně šestičlenná, v konečné fázi jsme byly čtyři: Hana Bayerová, Hana Lisková, Vlasta Přitasilová a Blanka Šímová.

1. den – příjezd

V pátek navečer před pochodem jsme přicestovaly do Vrchlabí a svěřily se do starostlivé péče naší členky Marty Hruškové. Ubytovala nás po dvojicích u sebe a u manželů Jaklových. Napekla dva plechy výborného moučníku, navařila hrnec krkonošského kysela a připravila mísu výborné krabí pomazánky. Sama se ještě stačila zabalit na dovolenou do Řecka, kam odjížděla druhý den v noci přes Brno.

Protože se nemohla zúčastnit pochodu, obstarala nám průvodkyni Janu Markovou. Společně jsme se setkaly ještě večer a kromě jiného povídání a seznamování jsme naplánovaly sobotní trasu. Našim děvčatům z hor se zdálo, že délka trasy – 11 km – je přehnaná, odhadly ji na 8 km a určily odchod na 8,30 hod. ráno. Trochu nás zneklidňoval prudký déšť, který se večer snesl na Vrchlabí. Jak bude zítra?

2. den – den pochodu Dokážeš to taky!

V sobotu ráno po snídani a rozloučení s Martou se vydala naše skupina pod vedením Jany na pochod. Po nočním dešti bylo příjemně, trochu chladno, ale ideálně na pochod.

Nejprve se cesta klikatila vrchlabskými uličkami a na okraji města vedla mezi chatami a rozkvetlými zahrádkami. Táhlý kopec nás vynesl nad Vrchlabí a umožnil krásný pohled na okolní krajinu, hory a město. Na tomto místě pěkného výhledu nás upoutal rozsáhlý nově vybudovaný moderní areál s několika budovami, velkou zahradou, zčásti v japonském stylu, a bazénem – zřejmě nějaký novodobý podnikatel zde realizoval své sny a miliony.

Nedaleko odtud nás směrovky informovaly, že Valteřice, které jsme považovaly za půlku cesty, jsou vzdáleny ještě 4 km a Jilemnice 9 km. Tím se potvrdilo, že původně stanovená délka trasy je správná.

Pokračovaly jsme téměř rovinatým terénem do Valteřic, asi za hodinu už jsme procházely obcí. Tady se k nám přidal vlčák a převzal roli vůdce. V lese jsme se od traktoristy dozvěděly, že se jmenuje Rex a patří staršímu majiteli, který se o něj nestará a pes se toulá. Provázel nás až do Jilemnice, držel se asi deset kroků před námi a na zavolání nereagoval. Přiběhl k nám jen tehdy, když jsme vybalovaly z batohu pití a šustily pytlíky se svačinou. Když jsme opět vykročily, zaujal svoji pozici a své tempo přizpůsobil našemu. Pokud zjistil v uličkách Jilemnice, že jdeme jiným směrem a on kráčí bez nás, ihned přiběhl a zařadil se. S ním jsme tedy došly až na náměstí ke kašně a teprve přijetí na radnici nás od něj oddělilo.

Do Jilemnice jsme dorazily v 11,40 hod., tedy "o 3 km později" než bylo stanoveno. Trasa byla skutečně dlouhá nejméně 11 km a původní odhad správný. Ale dokázaly jsme to!

Na jilemnické radnici jsme byly přijaty místostarostkou obce a setkaly se se semilskou skupinou Alenek. Náš program byl do jejich odjezdu zpět do Semil společný (viz zpráva Daniely). Poté, co jsme osiřely (semilská část výpravy musela odjet dřív), jsme se ještě věnovaly prohlídce expozice lyžování, prošly a zdokumentovaly jsme Zvědavou uličku s roubenými domky a na závěr se posilnily v cukrárně. Autobus nás vrátil do Vrchlabí, kde nás u Marty čekalo kyselo, pomazánka a moučník. Marto, myslíme na tebe a venčíme ti pejska Flíčka!

3. den – odjezd

Ač trochu unavené, i neděli dopoledne jsme věnovaly pochodu a výletu do horské přírody. Šly jsme stejnou cestou jako předchozí den (už bez průvodkyně) na svah nad město a kochaly se výhledem na okolní krajinu, hory a město. U rozcestníku jsme se daly po červené značce (do Jilemnice vedla modrá) do obce Kněžice. Na nejvyšším bodě jsme zastavily u kapličky sv. Anny a 14 ti pomocníků (18. stol.) a odtud sešly dolů do Kněžice. Ve stylové Kněžické chalupě jsme si daly výborné bramboráky s pivečkem. Pak už následovala jen cesta zpět do Vrchlabí (tam i zpět 7 km). Doma, tj. u Marty, jsme popily kávu, zabalily a podle pokynů Marty zabezpečily byt a odevzdaly klíč sousedce. Cesta autobusem po dálnici do Prahy uběhla velmi rychle.

Víkend se nám vydařil, pochod byl skvělý, přijetí v Jilemnici úžasné, příroda kouzelná, zážitky nezapomenutelné .... Tobě, Marto, ještě jednou díky! Zase někdy v Krkonoších či na pochodu Dokážeš to taky! Nashledanou.

Blanka