zpět na hlavní stránku

Vycházka na Nový židovský hřbitov na rozhraní Vinohrad a Žižkova

11. listopadu byl studený sychravý podzimní den - přímo stvořený pro návštěvu hřbitova. Sešla se nás necelá desítka. Helenka měla připravené zajímavé povídání o hřbitově, jeho novorenesančních budovách a nejnavštěvovanějších hrobech.

Židovský hřbitov byl založen roku 1891 a svou rozlohou je více než 10x větší než Starý židovský hřbitov v Josefově. Hned u vchodu nás zaujal objekt z r. 1985 - Památník československých židů, obětí holocaustu a odboje. Strohé pískovcové elipsy uprostřed spojené Davidovou hvězdou. Aspoň zvenku jsme se prohlédli Obřadní síň s důstojnou modlitebnou i dům očisty pro pohřební obřady. Měli jsme štěstí a viděli i pravý židovský pohřeb, který právě vycházel z obřadní síně (kam jsme později i nahlédli). Všichni muži měli zakryté hlavy, většinou mají tzv. jarmulky, kterou měl i náš jediný mužský účastník vycházky.

Na hřbitově se dodnes pohřbívá a dokonce je zde urnový háj, přestože židovské tradice zakazují kremaci zemřelých. Této možnosti využívají patrně zejména smíšené rodiny. V urnovém háji je např. pohřben básník Jiří Orten. Navštívili jsme i hrob spisovatele Franze Kafky a Helenka nás upozornila na pamětní desku Kafkova přítele a propagátora jeho díla Maxe Broda, který je pohřben v Izraeli. Na hřbitově se nachází také hrob spisovatele Oty Pavla. Podél hřitovní zdi jsme si prohlíželi nákladné rodinné hrobky významných podnikatelských rodin např. Petschků nebo Waldesů. Waldesova hrobka je zdobena dvěma reliéfními bustami, které jsou posledním dílem J. V. Myslbeka.

Procházka tichým tajuplným hřbitovem bez květin, věnců, svíček a fotografií zesnulých dokázala vytvořit pravou atmosféru těchto míst. Jen pár kamínků, které židé přinášejí na hroby místo honosných květin, je tichou výčitkou holocaustu. Na mnoho hrobů nemá kdo přinést kamínek...

Děkujeme Helence a příště zase jinde. Zlata

Vycházka po Vršovicích

Vršovice jsou poprvé zmiňovány v zakládací listině vyšehradské kapituly v r. 1088. Původně malá vesnička byla v r. 1885 povýšena na městys. Od r. 1902 jsou Vršovice město a mají 35 tisíc obyvatel. Jsou součástí Prahy 10 a nacházejí se v jihovýchodní části Prahy.

20. listopadu jsme se sešly (tentokrát 12 žen) k vycházce po Vršovicích. Sraz jsme měly přímo na rozhraní Vinohrad a Vršovic, abychom nic nevynechaly. Vedla nás opět vzorně připravená Helenka.

Nejprve jsme prošly starou Husovkou, uzoučkou uličkou lemovanou starými většinou jednopatrovými domy. Ulice nese od války hrdý název Krymská, ale její sláva už dávno zanikla, přestože jsou některé domy opravené a přesto, že tam bydlí Stáňa. Tento zapomenutý kout starých Vršovic v mnohých z nás vyvolal vzpomínky na dětství nebo na vdavky. Kino Pilotů - zaniklé, zeleninový tržíček - parkoviště, italský zmrzlinář - v dávnověku.

Vršovickému náměstí vévodí budova bývalé Občanské záložny, dnes České spořitelny. Tato třípatrová secesní budova s mohutným štítem je stále jednou z nejkrásnějších staveb v okolí. Vystavěl ji architekt Antonín Balšánek v r. 1911, o výzdobu pláště budovy se zasloužil sochař Josef Pekárek a monumentální sochy vytvořil sochař Ladislav Šaloun. Celá budova včetně interiéru je zrekonstruována.

Naproti této krásné budově stojí ostuda dnešních Vršovic - stará radnice. Tuto původně viniční usedlost v r. 1842 koupil Jindřich Ranghieri a přestavěl ji na manufakturu zpracovávající hedvábí. Nejstarší starousedlíci dosud této budově říkají "Rangherka", my ostatní patrioti ji známe jako "Starou radnici" a nevím proč se jí teď začalo říkat "Zámeček". Od začátku 20. století zde byly kanceláře radnice, matrika a svatební síň. Teď ovšem budova nevesele chátrá více než 10 let.

Protější dominantou Vršovického náměstí je kostel sv. Mikuláše. Je jednou z nejstarších památek, první zmínka je z r. 1328. Největší proměnou prošel kostel v r. 1896, kdy byla celá loď kostela prodloužena o 8 m a tím byl získán prostor o 70 m2 větší. Uvnitř kostela jsme nebyly, je tam pouze nový titulní obraz sv. Mikuláše od vršovického rodáka mistra Václava Rady. Původní obraz byl ukraden při celkovém vykradení kostela koncem 80. let.

Naše další kroky Vršovicemi vedly kolem Sokola, Husova sboru, bývalého kina Vzlet a přes Heroldovy sady, prohlédly jsme si školy, secesní domy na Kodaňské ulici a prošly jsme přes nám. Svat. Čecha.

Další pozornost jsme věnovaly bývalé Waldesce, známé jako Koh-i-noor. V r. 1907 závod založil Jindřich Waldes a od r. 1913 zdobí továrnu známé logo - dívčí hlava s kovovým patentkem místo oka, které navrhl malíř František Kupka. V nedalekém pozdně secesním nárožním domě bylo ředitelství závodu a r. 1918 tam otevřel J. Waldes muzeum knoflíků. Nyní je v něm umístěna galerie, kde se pořádají různé výstavy a koncerty.

Posledním zastavením naší vycházky byl kostel sv. Václava na nám. Sv. Čecha s 80 m vysokou věží. V r. 1927 byla vypsána soutěž na stavbu kostela a jejím vítězem se v r. 1928 stal prof. Josef Gočár. V r. 1929 byl položen základní kámen a 21. září 1930 byl kostel vysvěcen. Stavba trvala pouhých 11 měsíčů. Gočárův projekt stavbu posadil do svahu a důmyslně využil kaskádovité polohy. Půdorys chrámu se zužuje směrem k oltáři, a to zvyšuje jeho hloubkovou působivost. Stupňovitá střecha zesiluje osvětlení chrámu směrem k oltáři. Interiéru dominuje kříž od Čeňka Vosmíka a polokruhové okno v průčelí s vitráží sv. Václava podle návrhu Josef Kaplického (otce architekta Jana Kaplického). Také jsme nahlédly do prostoru varhan, jejichž mocný hlas před několika lety utichl. Věřím, že jejich hudba ještě někdy naplní prostor kostela sv. Václava a bude odměnou těm, kteří léta přispívají na opravu varhan.

Touto vycházkou jsem měla možnost v klidu a pohodě si projít místa mého rodiště a celého života. Děkuji Helence a doufám, že se všem účastnicím dostalo mnoha zajímavých poznatků. Ahoj příště! Zlata

A my děkujeme Zlatě, že nám toho pověděla hodně zajímavého o svých Vršovicích a že nám zprostředkovala prohlídku kostela sv. Václava.

Daniela a Alenky

Vánoční vycházka

V předvánočním čase jsem se my Alenky sešly, abychom si odpočinuly od pečení, sdělily si své zkušenosti a příhody s přípravou vánoc a vzájemně se ujistily, že opravdu uklizený byt a vyleštěná okna není to nejdůležitější, co rodina o vánocích ocení. Naši nejbližší se určitě těší, že nebudeme sebe ani je stresovat tím, co všechno jsme nestihly, že připravíme dobré jídlo a necháme je dívat se na pohádky v televizi.

Poslední sobotu před vánoci jsme se tedy vypravily na Vánoční trhy na Staroměstském náměstí. Prohlédly jsme si obrovský vánoční strom, krásné dřevěné jesličky a všechny stánky s běžnými i neobvyklými vánočními ozdobami a "nezbytnostmi", něco málo jsme ještě koupily na výzdobu svých domovů a hlavně si daly dobrý punč a řádně vše znovu probraly. Vánoční mrazivá atmosféra tím získala hřejivou tvář.

Další část vycházky byla už uvnitř, sice v podzemních prostorách, ale v teple a navíc s medovinou. Navštívily jsme tradiční vánoční výstavu "Skleněné Vánoce v Betlémské kapli". Tady jsme viděly nejen ozdoby, dekorativní předměty a šperky ze všech různých materiálů, ale i jejich výrobu. Zaujala nás např. práce se sklem - broušení, foukání, tažení a kombinace skla s kovem, kameny a perlemi. Krásné byly podmalby na skle, tam jsme si každá vybrala ten "svůj" obrázek a napsala o něj Ježíškovi. Nevím, zda se některé z nás přání splnilo.

Daniela

Pražské výletní restaurace

Venku mráz jen praštělo, ale devíti členkám to nezabránilo poslední prosincový den před Silvestrem roku 2010 v návštěvě expozice v Muzeu hlavního města Prahy – Pražské výletní restaurace. V muzeu zima nebyla! Prošly jsme všechny lokály, které se nám nabízely – např. na lodi, kterou jsme jely do Štěchovic, jely jsme tramvají do „Šlechtovky“, pacifikem na Zbraslav, do Davle i Pikovic. Prohlédly jsme si dobové jídelní lístky, oblečení i výstroj na výlety. Některé chtěly hned do restaurace na pivo, ale VěraU přikázala projít vše – obdivovaly jsme Langweilův model Prahy, nad kterým jsme dlouho diskutovaly a určovaly známá místa. Pak jsme prošly bludiště s fotografiemi staré Libně. Abychom si opravdu užily, počkaly jsme si v restauraci při kýženém pivu a kávě s vaflí na promítání 3D filmu s virtuálním průletem nad papírovým modelem. Většina z nás měla brýle na 3D prvně na očích a byly jsme nadšené jak malé děti.

VěraF

Na Karlově byla po 14 letech otevřena zahrada Ztracenka

Zahrada Ztracenka ležící na Albertově v Praze 2 se po úpravách opět zpřístupnila veřejnosti.

Její brány se Pražanum otevřely v úterý 7. září 2010.

Zahrada je veřejně přístupná, pouze na noc se její brány kvůli bezpečnosti uzavírají.

Úpravy se týkaly drobné architektury. V areálu se nově objevily mlatové chodníčky, venkovní

osvětlení i lavičky, ze kterých lze shlédnout jižní část metropole, zejména pak Albertov a

Vyšehrad. Zahradníci upravili terén a zasadili nové stromy. Celý prostor navíc ozvláštňují

zídky a terasovité vyhlídky.

Revitalizace zahrady vyšla radnici Prahy 2 na 25 milionů korun, sumu z větší části uhradila

Evropská unie ze svých fondů. Skončila tak první z celkového počtu šesti etap, do kterých je

rozvržena revitalizace Albertovských svahů. Druhá, která zahrnuje obnovu bastionu

novoměstských hradeb, začala již vloni a skončit by měla v květnu příštího roku. Na ni

naváže revitalizace pozemku pod bastionem, který se nachází v těsném sousedství hradeb. V

místě by tak měl "vyrůst" nový pobytový park, jehož součástí bude i zrekonstruovaný objekt

"kuželkárny".

V rámci čtvrté etapy se dělníci pustí do jihozápadního cípu Albertova, nově vybudovaný obytný komplex Na Slupi bude napojený na revitalizovaná území.

Na závěr se obnoví severní svah, a to od Albertovských schodů podél porodnice, přes malé

Albertovské schody podél kostela svatého Apolináře až k zahradě nad nemocnicí svaté

Alžběty.

Celý projekt vychází z urbanistické studie Albertov - Karlov z roku 1999. Kvůli jeho

náročnosti ho však radnice Prahy 2 nedokázala dříve uskutečnit. Práci komplikuje i skutečnost,

že pouhá polovina pozemku patří městské části. Vlastníkem druhé je Karlova univerzita, s níž se však městská část zatím stále marně snaží uzavřít dohodu.

Historie Ztracenky sahá až do 18. století. Na jejím místě se původně nacházela strmá stráň, jejíž část nechalo město kolem roku 1791 upravit na zahradu, na zbytku pak byla zřízena vinice a za

1. republiky dřevěné boudy na kuželky. Za socialismu sloužila zahrada jako hřiště.

Architekt Michal Gavlas se inspiroval stylem italské zahrady. A protože na Karlově je silný

energetický bod, byla zahrada pojata jako meditativní prostor, kde se má člověk zklidnit.

Zahrada má ohromné převýšení na malé ploše, které činí dvacet, místy i pětadvacet metrů.

Je to takové odtržené místo, kde je i chladněji a fouká tam i víc vítr. Hlavní cesta od vstupu

sestupuje po schodech a „vzduchem míří k Petřínu“. Jediné co tu ještě chybí jsou sochy

Andělů Michaela, Rafaela a Gabriela, kteří se měli vznášet v prostoru na sloupech, ale

bohužel nejsou na ně peníze.

Zahrada Ztracenka nabízí fascinující výhledy na Vyšehrad i Petřín.