zpět na hlavní stránku

 

                                                             V e l v a r y

 

   Letošní třetí, skoro jarní vycházka měla proti předchozím, zimním, tu odlišnost, že sraz byl posunut do brzkých dopoledních, pro některé ranních hodin. Vždyť odjíždět v 8,40 z nádraží připravilo některým přespolním skoro neřešitelné dilema.

   Vláček nás přes Kralupy n/Vlt. dovezl až doVelvar, královského města z 15. století. Ve starých kronikách se traduje, že osada, stávající v těchto místech, byla povýšena na město již za císaře Karla IV., písemnosti se však nedochovaly. První písemná zmínka je z r. 1482 za vlády Vlastislava II., kdy byl Velvarům přiznán titul královského města se všemi výsadami.

   Naše cesta Velvarami nás přesvědčila o tom, že v současné době je toto město v úpadku. Ve středu města jsou výstavné domy ze 17. století s krásnými, ale neudržovanými štíty a průčelími. Obchody jsou většinou v držení Vietnamců, restaurace buď v sobotu zavřené nebo nevaří. Na náměstí byl jeden stánek nějaké firmy, který naznačoval něco jako trh. Radnice zavřená, kostel sv. Kateřiny zavřený. Městské muzeum bylo otevřeno dopoledne dvě hodiny, odpoledne také, mezi tím dvouhodinová přestávka.

   Ve Velvarech byla v době mého mládí silná obec metodistů, které patřila evangelická modlitebna před Pražskou branou (jedinou dochovanou z bývalého opevnění). Jak jsem se v místě dozvěděl, je modlitebna v současné době prodaná do soukromí.

   Cestou jsme ještě našli bývalou synagogu, ve které je nyní umístěna zvláštní škola. Ironií osudu byla postavena v roce 1938 ve funkcionalistickém slohu. Na začátku války byla pochopitelně zrušena, naštěstí nebyla zbořena, ale ke svému účelu již nebyla použita. Nebylo pro koho.

   Na konci města jsme navštívili hřbitov. Je na rozlehlém pozemku ve dvou úrovních s cca čtyřmetrovým převýšením. Kostel  sv. Jana je dílo místního architekta jménem Santiny řečený Vlach (neplést si se Santini Aichlem). Kostel je uzavřen, uvnitř zdevastován a na jeho vnějších zdech je patrno, kudy do něj lupiči vnikali.

   Skoro celými Velvarami od náměstí až ke hřbitovu se táhne ulice Krohnova, místního starosty, který v r. 1864 založil ve Velvarech první dobrovolný sbor hasičů v Čechách.

   Po projití celého města se nám podařilo najít restauraci, kde vařili. Po vydatném obědě a příjemném posezení, kdy nás našla i opozdilá kamarádka Věra, jsme se rozdělili. Část chtivá dalších

historických faktů zamířila do muzea, my ostatní jsme preferovali přírodu. Vyšlápli jsme  na jediný

kopec v okolí města, kopec Radovič, a obdivovali výhled do kraje. Bylo krásné slunečné odpoledne a my dohlédli až na Říp a na mělnickou elektrárnu.

   Jenom zázračnou studánku a kapličku zasvěcenou sv. Trojici jsme dlouho hledali. Až nám místní poradili, že není na kopci, jak uvádějí prameny, ale přímo na jeho úpatí. Od kapličky jsme se urychleně přesunuli na nádraží, kde již byl vlak připraven k odjezdu. Nicméně pan výpravčí byl milosrdný a nechal takový houfec turistů celý nastoupit. Brzo po rozjezdu čekal mnohé z nás nezapomenutelný zážitek: káně myšilov se rozhodlo usednout hned vedle jedoucího vlaku na plotový sloupek a tak kousek letělo vedle okének a předvedlo svůj exteriér v plné kráse.

   Jenom nás mrzelo, že jsme celou cestu neviděli ve vlacích průvodčí, až nakonec při zpáteční cestě v Bubenči. A tam už nám stačila Opencard. Kdo si v Praze nestačil koupit jízdenku, ten vydělal.

 

                                                                                                               Milan

 

 

 

 

 

 

 

 

Výlet do Mladé Boleslavi        

 

 

V krásnou slunečnou dubnovou sobotu jsme se vypravili pod dohledem Milana do Mladé Boleslavi. Na nádraží na nás čekala Jana Pešková, která se nám po celou dobu obětavě věnovala. Měla „nastudováno“ a vyprávěla o své Mladé Boleslavi se zápalem.

Nejdříve jsem absolvovali cestu kolem Jizery po rušné nepříjemné ulici, po které jsme došli pod pískovcovým ostrohem do klidného starého města. Hrad nad soutokem Jizery s potokem Klenicí založil Boleslav II. v 10. století. Další rozvoj zažilo město v 16. století, kdy se stalo střediskem Jednoty bratrské. To se odrazilo zejména v architektuře, školství a knihtisku. V tiskárně tiskl své i jiné spisy místní lékař Mikuláš Klaudyán, autor první tištěné mapy Čech z roku 1518. Z této doby pocházejí 2 stavební památky – bratrský sbor (dnes koncertní a výstavní síň) a renesanční budova staré radnice.

Z hradeb jsme viděli na sklady a průmyslové stavby – Mladá Boleslav je městem automobilů; průmyslové a textilní podniky se rozvíjely od 2. poloviny 18. století.

V pozdně gotickém městském paláci zvaném Templ z 15. století jsme si prohlédli multimediální muzejní expozici k nejstarším dějinám Mladé Boleslavi a jejího okolí. Její rozsah nás překvapil a zaskočil, při nejlepší vůli jsme nebyli schopni ji plně vychutnat až do konce.

Po dobrém obědě v Jihočeské restauraci jsme prošli na Staroměstském náměstí kolem Jizery za pár minut – vodní fontánou, vodotrysky a kaskádou s hravými sochami. Od Staré radnice jsme pokračovali kolem zavřeného kostela Nanebevzetí Panny Marie ke Sboru českých bratří. Budova je to originální – trojlodní bazilika s půlkruhovým uzávěrem využívá starých románských prvků. Po porážce stavovského povstání byl sbor předán katolické církvi a vysvěcen jako kostel sv. Václava. Od roku 1910 slouží pro galerijní a koncertní účely.

Cestou k nádraží po výstavné Palackého ulici jsme šli kolem Městského divadla, škol,  banky, sokolovny - to vše jsou památky na předválečnou první republiku. V parku Výstaviště jsme chtěli posedět při kávě, ale bylo plno. Jana nás zavedla k Laurinově vile a pak už jsme opravdu jen ve spěchu vypili kávu a fofrem na nádraží.

Děkujeme kamarádce Janě, která nám vše ukázala, včetně „svého krámku“ v Centru zdravotně postižených. Věnovala nám krásné kraslice a my jsme si mohli i něco z výrobků klientů centra koupit.

 

                                                                                                                VěraF a Milan