zpět na hlavní stránku

Proč já!

 

Jmenuji se Milena. Ze svého jména dvakrát nadšená nejsem, hlavně ta zdrobnělina se mi zdá taková divná. Ale mému muži se líbí. Říká, že právě to je na mém jméně pikantní, že jsem manželka a milenka zároveň.

Je mi dvaapadesát let. Je to jenom číslo. V podstatě se cítím o patnáct let mladší a vypadám tak maximálně na čtyřicet, alespoň  to všichni kolem mě říkají.

Mám muže, kterého miluji a který miluje mě. Mám také dva dospělé syny, na které se mohu spolehnout, mám je ráda. Mám bráchu, záleží nám na sobě navzájem. Mám několik dobrých přítelkyň a spoustu kamarádek a známých, se kterými je mi dobře. Mám „minipsa“ - čivavku, jmenuje se Dodík. Je to moje štěstíčko a velká terapie. Mám práci, ve které se mohu realizovat a zase se k ní budu moci vrátit, mám prima kolegy a kolegyně. To všechno mám. A taky mám v levém prsu cystu a ta si říká pozitivní. Jak dopadne tato bitva? Vyhrát by přece měli ti, co jsou v přesile. Ale bojovat budu, nemyslete si, že ne, i když někde musím sebrat tu sílu. A tu mi dávají všichni ti, kteří jsou kolem mne.

 

Tak tedy … je červen 2006 a jedeme s mužem autem na výlet. Chceme si zmapovat okolí míst, kam pojedeme se zájezdem. Manžel totiž dělá průvodce, já mu pomáhám s organizací, je to náš velký koníček. Jinak máme spoustu dalších aktivit: divadlo,  výstavy, tancování, spoustu zájezdů, zkrátka, nikdy se nenudíme. A musím se pochlubit, letos v říjnu pojedeme s našimi kolegy do Ameriky, bude nás celkem čtrnáct. Vše jsme zorganizovali, připravili a moc se na to společně těšíme.

Takže si jedeme na výlet, je krásně, jen my tři, tj. my, páníčkové, a Dodík. Večer sedíme  v hotýlku, klábosíme a plánujeme. Zítra pojedeme do Lince. Něco pojíme, popijeme a před spaním si dáme sprchu. Jdeme se sprchovat společně, je nám dobře. Já si namydlenou rukou přejíždím přes levé prso a cítím nějakou bulku. Zatím mě to nevyděsilo, jen tak trochu zneklidnilo. Chodím přece na pravidelné kontroly a naposledy jsem byla  na „sonu“ v dubnu, tak to nebude nic vážného. Ostatně, mám s tím své zkušenosti. Už dvakrát jsem podstoupila ambulantní zákrok na pravém prsu a vždy to byla nezhoubná záležitost. Ale přesto tak klidná nejsem. Víte, moje maminka totiž zemřela ve čtyřiceti sedmi letech - rok na to, co ji odoperovali  prs. Mně tehdy bylo třiadvacet let a měla jsem měsíc po svatbě. Od té doby mi maminka vždy chyběla. A já už jí přežívám o pět let. Je to takový zvláštní pocit …

 

Hned po návratu z výletu jdu ke svému lékaři. A ten mě odesílá do nemocnice na „sono“ a píše mi lístek jako omluvenku na zájezd. Máme totiž za týden letět na dovolenou do Řecka. Tak to je moje první, co mi nevyšlo …

Je červenec, jsem na neschopence už čtyři týdny. Snad to v práci nějak vydrží, myslím si, za chvíli budu zpátky. Bulka je naplněná cysta a už tři biopsie mi potvrdily negativní nález. Mám antibiotika, tak se to vyléčí a hotovo … A tak jezdím obden na převazy, čištění a na začátku srpna už jsem zpátky v práci.

Jenže, ono, tedy ta cysta, se mi zase plní a nějak se mi to nezdá. A tak 13.srpna, na 24. narozeniny mého syna, jdu na operaci. Klídek, je to přeci negativní, určitě se to rychle zahojí a stihnu v říjnu tu naši vytouženou cestu do národních parků USA. I paní doktorka mně to slíbila.

 

Operují mě v pondělí. A ve čtvrtek se už duševně chystám domů. Ale ta vizita nějak nejde, jsou slyšet na chodbě, ale mně vždycky minou (mám samotku). Pak se nesměle otevřou dveře a vejde moje paní doktorka. Její výraz v obličeji se mi nelíbí. A je to v háji, bleskne mi hlavou … a mám pravdu. Paní inženýrko, moc mně to mrzí, ale na okrajích cysty se našel pozitivní nález. Poslední naděje … spletli se, určitě se spletli … Ne, nespletli jsme se … Tak teď se vyplačte, je to normální, a zavolejte manželovi, ať za vámi přijede. Není to pravda – všechno ve mně křičí. Museli se splést, vždyť se cítím tak dobře a mám spoustu jiných plánů … Volám manžela, přijeď, není to dobré. Víc nemohu říct. Ale nebrečím, nějak mi to nejde.

 

Muž přijel, stále ještě nebrečím. Asi se to ve mně nějak zarazilo.

 

A už nás vrchní sestra vede na onkologii do jiného pavilonu. Já v županu, cítím se strašně, uboze. A tam už mě „usápli“. Hned mám naplánovanou léčbu skoro na rok dopředu. Tak jsem si myslela, že nemohu chybět v práci, že se to beze mne neobejde, a najednou bude vše jinak. Jdeme zpět na mou „samotku“. Ale tam už ani chvíli nezůstanu. Sama bych se tam asi zbláznila. Vyndat dren a pryč. Teď chci být se svým mužem. Ten si mě nakládá do auta a uháníme pryč z Prahy, rovnou do chaty. Tam se cítím v bezpečí. Tam na mne nikdo nemůže, žádní doktoři, žádné nenadálé nálezy a podobně. Ale stejně, hlava se do písku „strčit“ nedá. Zahájím léčbu, bitvu, trápení, naději, vyberte si co chcete …

 

Trápí mě spousta věcí najednou. Nebudu moci chodit dlouho do práce, jak to tam dopadne? Slezou mi vlasy, jak budu vypadat? Jak budu snášet léčbu, chemoterapii, budu moci doma nějak fungovat? A můj muž, Jirka, jak to všechno zvládne, vždyť se o mě musí bát a sám má také svých zdravotních starostí dost. Jak to vezmou kluci, mám jim to říct? A mám to říct svým kolegyním, přátelům a známým? Hlavně, že to už nemusím říct svému tátovi, pochoval moji maminku se stejnou diagnozou. No, těch otázek, které si musím promýšlet, je dost. Nedivte se, že bez prášku na spaní neusnu. A ještě navíc, to, na co jsme se moc těšili, naše cesta do Ameriky, je také pryč. Alespoň pro letošek. Vše odvoláno. Všechny naše výlety, zájezdy, všechny plesy, taneční zábavy a tak …..

Zbývá léčba, musíme se soustředit na boj s nepřítelem. Tak tedy ano, jdeme do toho. Muž mě nenechává klesnout na mysli. Jedná se mnou, jakoby se nic moc nedělo, vše překonáme, je to jen přechodný stav, takové intermezzo.

 

            První chemoterapie mě srazila na kolena. Bylo mi zle několik dnů. Ani to, že jsem byla na chatě, nepomohlo. Příště jsem se raději nechala hospitalizovat, bylo to o trošku lepší.  A ty vlasy! Hned po třech nedělích mi začaly padat. Je to dost deprimující pocit si rukou prohrábnout hlavu a mít plnou dlaň vlasů A taky mě začaly u kořínků bolet. Takže radikální řešení. Strojek a oholit hlavu. Nebude mít co padat a budu klidnější. Muž si dodal odvahu a „operace“ se podařila. Za tohle ti snad ani nepoděkuji, ne, to mi tedy neděkuj. Měla jsem pocit, jako když mi holí hlavu před vstupem do koncentračního tábora. Brrrrr. Ale při prvním pohledu na sebe do zrcadla to ze mne spadlo. Musela jsem se smát, vždyť já jsem celý můj brácha. Teď se ukázalo, jak jsme si podobní a jak máme stejný tvar hlavy. Ještě, že už mám paruku. Vybrala ji se mnou moje kamarádka a muž jí odsouhlasil.

Zašla jsem na pracoviště. „Milenko, kam chodíte k holiči, máte tak pěknou hlavu. Takhle ty vlasy noste, tento střih i barva vám sluší …“ Tak tuto reakci okolí jsem moc potřebovala, zvedlo mi to sebevědomí. Začala jsem se v paruce cítit dobře. A také doma bez paruky v turbánku, je to pohodlnější. A hlavně, můj muž mě rád hladí po „holé“ hlavě, je to taková naše intimní chvilka, nikdo jiný mně takhle neviděl. Prý se mu takto líbím, připomínám mu Neffertiti. Takto se přeci pozná láska. A myšlenka na to, že nemám vlasy, pro mě přestala být problém.

Horším problémem byl vždy strašák další chemoterapie a také únava spojená se špatným krevním obrazem. Dříve jsem byla holka jako vítr, ale teď mně dělá problém uvařit, jít nakoupit, něco poklidit a tak. Vše mi dlouho trvá a jsem unavená, hrozně unavená … A pak ta nespavost. V noci vymýšlím všechno možné, beru si se špatným svědomím prášek na spaní. Nechci si na něj zvykat.

            Po třetí chemoterapii (mám jich předepsáno šest) jdu na operaci podpažních uzlin. Všechny je vyndali a také „zabudovali“ do prsa titanovou destičku pro následné ozařování. Sláva, všechny uzliny byly negativní a prso mi zůstalo! Jak mi řekl později můj lékař, to je lepší zpráva, než vyhrát první cenu ve sportce.

 

Tato operace je takový předěl. Začínám se pomalu dívat na všechno pozitivněji. I když po operaci mi do skoku nebylo, dokonce mě v nemocnici, byla jsem tam týden, přepadla těžká psychická krize. Tentokrát jsem bariéru neměla. Slzy mi tekly samy od sebe a nedaly se zastavit. A zase to byl můj muž, synové a kamarádky, co mě z letargie dostali. Cvičím, ruka se pozvolna začíná hýbat, i ta jizva v podpaží, co vypadá jako buřt, pomalu měkne a za pár dní už mohu připažit.

Pak jdu na schůzku do klubu podobně postižených žen, nebo, spíš bych řekla, statečných žen. Jsou príma. Je poznat, že si každá prošla své. Jsou vstřícné, na nic si nehrají. Tady je jedno, kdo co má, nebo čím je. Nikdo tu není bohatší či více důležitý, protože  každá je tu bohatá. Bohatá svým životním zážitkem a svým vítězstvím nebo odvážným bojem. A tím si právě navzájem můžeme pomoci. Teď už vím, že je hloupé se ptát - proč právě já? Už se neptám ...

 

            Jsem zase v nemocnici. Čekám na svoji poslední, šestou chemoterapii. Zase se bojím, vím už pětkrát, jaké to je. Zvracím, napůl spím, napůl vnímám a nevnímám zároveň, nic nemohu jíst, na nic nemám chuť. Opět, jako vždy, se ve dveřích najednou objevuje postava mého muže. Nenechá mě v ničem samotnou. Tak strašně moc si člověk právě v těchto těžkých chvílích uvědomuje, jak silně mu na svých blízkých záleží.

Ani tomu nemohu uvěřit, je to už opravdu naposled?

Ještě mě čeká spousta kontrolních vyšetření, následně ozařování. Ale bojuji, máme přesilu, zvítězíme díky všem, kteří stojí na mé straně. Stále ještě boj trvá, ale první klání už máme  za sebou. Protivník je, zdá se, zatím udolán. Nyní je čas  žít. Naplno žít. Mám s kým a pro koho. Těším se na všechno, co si plánujeme. I ta Amerika určitě bude. Uvědomuji si, o co všechno bych mohla přijít. Těším se jednou na vnoučátka od synů, těším se na společné cesty s manželem, na naše soukromé výjimečné i všední dny. Těším se na tancování, na vinné sklípky na Moravě, na country večery v bezva hospodě blízko naší chaty, na procházky s naším pejskem. Toto vše a mnoho dalšího jsem mohla prohrát. Prostě, těším se na život. Zatím ještě můj boj nekončí, ale pro to všechno budu bojovat dál.

 

            Můj čas se posunul. Je mi padesát tři let. Je to jenom číslo. Nevím, zda se stále cítím tak o těch patnáct let méně, jako dříve. Ale možná stále vypadám na čtyřicet, všichni kolem říkají, jak mi to sluší. Už mi také pomalu porostou vlasy.  Snad mi to i pak bude slušet jako teď v té paruce. No, ale to už nakonec posoudíte sami ….

 

 

 

                                                                                                                           Milena

 

 

 

únor 2007

■ nahoru