zpět na hlavní stránku

                                  Malé srdce s velkým darem

 

Můj příběh začal před 4 lety na oddělení mamologie, kde hrůzný ortel byl vyřčen bez možnosti mít alespoň nějakou naději. Diagnóza: rakovina prsu agresivního typu! Okamžitá chemoterapie a později úplná ablace prsu.

 

Slovo  Ž Í T  byl jediný cíl budoucích dní a měsíců. Ale vedle mě stál můj manžel, který se všemu okamžitě postavil jak velká skála. Předával mi sílu oné skály, zahrnoval mě láskou a citlivě respektoval můj vzhled a rychlé změny při podávání léčby. Měl však ještě jednoho pomocníka. Byl to náš pes - černý uzlíček vážicí 3 kg a měřící 15 cm v kohoutku. Nikdy jsme se nedozvěděli jeho rasu, ale jméno dostal výstižné: byl to Fešák!

 

Své nejtěžší dny po dávkách chemoterapií jsem trávila na chalupě nedaleko Prahy se svým přítelem Fešákem. V okamžicích, kdy si člověk sahá na dno - nevolnost, bolesti a psychická labilita - byl stále přítomen. Slzy bolesti, nemohoucnosti a strachu z budoucna dokázal s neuvěřitelnou něžností stírat tak, aby neobtěžoval, stále mi dával najevo, že tu nemoc táhneme spolu. Po celou dobu byl vedle mě jak pravý hlídač a ochránce, jeho spánkový dluh musel být nesmírně velký, protože mou noční nespavost mi opět zpříjemňoval svou pozorností a stálou ostražitostí. Členy rodiny upozorňoval na okamžiky, kdy bylo třeba mi pomoci, a naopak, když přišel okamžik očekávaného posilujícího spánku, nikoho nepustil do mé blízkosti.

 

Po půl roce přišla ta dlouho očekávaná chvíle. Konečně operace. To nejhorší je tedy snad za námi. Manželovu nabídku, čím by mi mohl udělat největší radost, jsem přijala se slovy: "Víš, já bych chtěla vidět zase moře." Odjeli jsme hned, jak to bylo možné, do místa, kde máme přátele a kam jsme jezdili již 8 let, do Chorvatska, a všichni tři - zasloužili jsme si to. Jenom Fešák, přestože byl zcestovalý, se celou cestu choval nepřirozeně. Jakoby tušil, co ho čeká. Po několika hodinách, po příjezdu na místo, jediné auto, které projelo za celý den kolem nás, mu bylo osudné. Nikdo jsme netušili, proč se vydal tím směrem, všichni jsme byli pohromadě, neměl tedy důvod od nás odcházet. Ještě ten den jsme ho pochovali - tak daleko od jeho milované české zahrady - a druhý den jsme se vrátili domů i my.

 

Velká bolest a smutek, který nám zastřel šanci vychutnat si radost z mojí dobře probíhající následné lečby, byl hluboký. I naše milované místo a přátele v Chorvatsku jsme vymazali z paměti. Ale čas je ohromný lékař. Uplynulo pár let a touha po moři se opět ozvala. Kam jinam než na naše známá místa a vlastně i za Fešákem! Tu jeho mohylku jsme navštívili hned po příjezdu, a s tím přišel i trochu morbidní nápad - co toho kamaráda odvézt v ranečku zpět k nám domů, kde to tak miloval?

 

Jsme dva blázni, ráno s krumpáčem jsme začali exhumovat. Půl hodiny kopání, hodina kopání, ale nikde nic. "To přece není možné, už jsme tak hluboko!" Nakonec mě manžel vzal za ruku se slovy: "Lásko, víš, on umřel, aby ti dal život, a za to šel do psího nebe. Tady ho již nenajdeme, vždyť tu nenechal ani svoji misku."

 

                                                                                                          Blanka

■ nahoru