zpět na hlavní stránku

                                         Nikdy to nevzdávat!!!

 

Můj příběh začal pozvolna: cítila jsem se velmi unavená, téměř jsem "tahala nohy za sebou". Výsledky u lékařů byly negativní. Až jednoho dne (do měsíce) jsem ukládala zubní kartáček do skříňky a ucítila v prsu divný útvar velikosti švestky. Byla jsem na vyšetření u MUDr. Mirky Skovajsové, nešel jim mamograf, přesto mi byl z ultrazvuku diagnostikován z 90 % nádor a odebrána biopsie.

Ten den jsem měla narozeniny, a tak mi zároveň popřáli (mají to nastaveno v počítači). Za týden potvrzená temná pravda. Rozhodla jsem se, že se nebudu léčit a vše nechám být, »žiji sama, jsem "stará", děti mají svůj život, nikdo už mne nepotřebuje, a tudíž ani nebude postrádat«. Na mammacentru jsem to oznámila. Najednou byl u mne všechen ženský personál nemocnice. Řekly mi, co bude, když se nebudu léčit, dávaly příklady, též říkaly, co bude, když přistoupím na léčbu. A hovořily dlouho. Pak mne poslaly na kávu a na procházku.

 

Chodila jsem mezi vilkami a o všem přemýšlela. Co jsem vymyslela? Rozhodla jsem se pro  život s léčbou. Posléze jsem se dozvěděla, že moje dcera je po dlouhé době těhotná. Bude mne potřebovat i to vnouče, které se narodí. Paradox byl, že když jsem přinesla ultrazvuk mého rakovinového nádoru, má dcera ukazovala ultrazvuk miminka. To mne pozvedlo. Najednou jsem chtěla řešit vše a hned. Velké mé přání bylo ponechat mi prs.

 

Operována jsem byla za měsíc a vše dopadlo dobře. Prs mi nechali. Začala léčba. Ozařování, chemoterapie, kterou jsem snášela hůře. Děti byly při mně a pomohly mi jak slovem tak i skutkem. Naštěstí to bylo v zimě a mezi léčbou jsem si jela zalyžovat, nabrat zdravý horský vzduch s kyslíkem. No, a když mi končila léčba, narodila se mi vnučka. Stále mi přináší mnoho radosti a činí mne šťastnou.

"Díky" rakovině jsem přehodnotila svůj postoj k životu. Člověka to zastaví, má čas přemýšlet co dál. Materiální hodnoty, hromadění peněz a majetku, mne nezajímají, důležité je pro mne dělat to, co mne uspokojuje. Vzdělávání v tom, na co jsem neměla dříve čas, pomoc druhým lidem, cestování, rekreační sport, a hlavně těšení se z maličkostí, třeba z krásného dne a přírody, upřímného dobrého slova, lásky k druhým lidem ...

 

V bývalém zaměstnání mi kolegyně pověděla o sdružení žen s onkologickým onemocním ALEN. Byla jsem k nim pozvána a stala se členkou. Překvapilo mne, že ženy jsou zde příjemné, veselé, ochotné vždy pomoci radou či skutkem, některé mnoho let bez recidivy, jiné statečné bojovnice po překonané redicivě. Začala jsem se těšit na schůzky jednou za měsíc. Dozvídala jsem se tu mnoho užitečných rad z onkologie i ostatních oborů. Je tu mnoho dalších činností: cvičení, plavání, turistika, divadla, prodloužené víkendy, ozdravné pobyty ... Zúčastňujeme se dalších akcí, např. Květinového dne, Pochodu AVON, "Dokážeš to taky!" od ACBCA, setkání s jinými sdruženími. Je toho mnoho, co mi to dalo. Nová přátelství, pohodu, klid, radost, zábavu, poučení. Pro ženu v důchodu, která žije osamoceně, je to značné zaplnění volného času.

 

Tato nemoc mi vlastně přinesla mnoho pozitivního. Prostě už je to hodně let, a já vím, že žít se musí umět, že život je krásný v každém věku i po onkologickém onemocnění a dalšími diagnozami. A poučení? No přeci NIKDY TO NEVZDÁVAT !!!

 

                                                                                                      Marie H., 63 let

duben 2007

ALEN Praha

■ nahoru