Noviny Prahy 2 – červenec 2005
ALEN - sdružení žen postižených rakovinou prsu
Člověk je tvor společenský a většina z nás má potřebu setkávat se s lidmi, se kterými je nám dobře, kteří nám rozumí a máme si s nimi co říct. Jinými slovy – je moc fajn patřit do nějaké party, být součástí nějakého společenství. To, co takovou partu obvykle spojuje, může být hodně různorodé. Velmi často je to společný koníček, ať už jde o volejbal, dechovku nebo třeba pěstování zeleniny. Některé z nás může však spojovat mnohem vážnější problém než prohraný zápas nebo škůdce na zahrádce. Onemocnění rakovinou takovým vážným problémem určitě je. A přesto – jestli si myslíte, že setkání lidí, které spojuje právě rakovina, ovládá smutná nálada, tak se moc pletete.
Představte si místnost o velikosti dvou tříd zaplněnou usměvavými, „štěbetajícími“ ženami. Na stolcích voní káva, koluje album s fotografiemi z několika výletů, někdo vdává dceru a tak se objevují svatební koláčky, k nim se přidává narozeninový dort… Každá nově příchozí se vítá s ostatními a je vidět, že tyto ženy se vidí opravdu rády. Dnes je čeká přednáška o prevenci nádorů ženských orgánů a pravidelné projednávání různých provozních záležitostí, pro zájemce zakončené zcela neformálním posezením na zahrádce blízké hospůdky.
Cítím, že mě přítomné ženy sledují a některé brzy navazují kontakt. Vidím na nich úlevu, když je ujišťuji, že nejsem nemocná, ale chci o nich něco napsat. Do zdejšího věkového průměru bych přeci jen se svými třemi křížky moc nezapadala. Jak se dozvídám, většina žen onemocní – a tedy i přichází do sdružení - kolem padesátky.
Od roku 1999 je předsedkyní
Sdružení ALEN (založeného v roce 1993) paní
To nejdůležitější, co ALEN nabízí, je však určitě psychická podpora. „Nově příchozí žena tu vidí ostatní, které to přežily a neztratily radost ze života. Na vlastní oči se může přesvědčit, že nemoc neznamená konec a že ji mohou čekat ještě příjemné věci. A když je jí zle, nemoc se zhorší nebo vrátí, ví, že jí rozumíme, víme, co ji trápí, myslíme na ni a dokážeme jí podržet,“ vysvětluje paní Kelišová. Podle toho co vidím kolem sebe mám dojem, že se tu často navazují opravdu vřelé vztahy a paní Kelišová to potvrzuje: „Občas se stane, že někdo přijde hodně nesměle nebo uzavřeně. Ale v devadesáti procentech případů brzy roztaje. Myslím, že většina žen si tu dřív nebo později najde přítelkyně“.
Považuji za důležité zdůraznit, že veškerá činnost sdružení ALEN stojí na obětavosti několika žen, které pro ALEN pracují bez nároku na jakoukoli odměnu. I když to vlastně není tak docela pravda. Hned několik členek za mnou přišlo s prosbou, zda by v článku bylo možné poděkovat, obzvlášť paní předsedkyni Kelišové a její „pravé ruce“, paní Věře Formánkové. A takové uznání spolu s pocitem užitečnosti přece odměnou je.
Na začátku jsem napsala, že rakovina je vážnější problém než prohraný volejbalový zápas. Napadá mě, že to, že tu tyto ženy jsou, že se spolu smějí, krásně žensky „štěbetají“ a mají otevřená srdce jedna pro druhou, je jasným důkazem toho, že ten svůj zápas prohrát odmítají. Držme jim palce!
ALEN – sdružení žen postižených rakovinou prsu
Vratislavova 22, 128 00 Praha 2
Tel.: 224 916 216, 732 273 834; kontaktní osoba –
Lada Poláková